+420 777 722 622
info@spolubezdluhu.cz
Někdy stačí jediná obálka ve schránce a člověk ví, že se něco změnilo.
Pozná odesílatele, přečte si jméno exekutora a dopis ani nemusí otevřít. V hlavě se okamžitě objeví otázky:
„Kolik po mně chtějí? Co bude následovat? Zablokují mi účet? Kolik mi zůstane z výplaty? Může někdo přijít domů? A co řeknu rodině?“ Obálka tak může několik dní ležet na stole. Člověk kolem ní chodí, ví o ní, ale stále si říká: „Otevřu ji později.“
Podobné je to s telefonem. Zazvoní neznámé číslo a místo běžného „haló“ přijde sevření v žaludku. Co když je to exekutor? Věřitel? Inkasní společnost? Co jim mám říct, když peníze jednoduše nemám? A tak telefon nezvedneme. Na chvíli možná přijde úleva. Telefon přestal zvonit, dopis zůstal zavřený a problém se na chvíli odsunul stranou. Jenže dluh tím nezmizel.
Exekuce totiž není jen číslo napsané v dokumentu. Dokáže zasáhnout do běžného života mnohem víc. Člověk kontroluje účet s obavou, jestli na něm budou peníze. Přemýšlí, kolik mu přijde z výplaty a zda bude mít z čeho zaplatit nájem, energie nebo běžné výdaje domácnosti.
A k tomu se přidávají další obavy: Přijde exekutor i ke mně domů? Co když zazvoní ve chvíli, kdy budou doma děti nebo partner? Bude chtít sepsat majetek? Co mi může vzít? Člověk pak někdy začne v duchu procházet vlastní domácnost. Televize. Počítač. Auto. Vybavení bytu. Věci, které potřebuje k práci. Přemýšlí, co může být postiženo exekucí a co mu naopak musí zůstat. A protože často nezná přesná pravidla, představivost může být mnohem horší než skutečnost.
Ne každá exekuce znamená, že exekutor přijde domů a začne odvážet majetek, a ani při mobiliární exekuci nelze postihnout úplně všechno. Existují věci, které jsou z exekuce zákonem vyloučeny. Důležité proto není představovat si automaticky nejhorší scénář, ale zjistit, co se v konkrétní exekuci skutečně děje a jaká pravidla pro ni platí.
A večer, kdy by měl člověk odpočívat, místo toho znovu počítá. Nájem. Energie. Jídlo. Splátky. Další dluh. A pořád to nevychází. Právě v takové chvíli se snadno udělá rozhodnutí, které by člověk za normálních okolností neudělal. Někdo přestane otevírat poštu. Jiný při telefonátu ze strachu řekne: „Ano, budu posílat 4 000 korun měsíčně.“ Jen aby rozhovor skončil a získal pocit, že se alespoň něco vyřešilo.
Teprve potom si sedne nad rodinný rozpočet a zjistí, že po zaplacení bydlení, energií a běžných výdajů takovou částku nemá kde vzít. A někdo začne hledat nejrychlejší cestu, jak exekuci zaplatit. Další půjčku. Kreditní kartu. Nebankovní úvěr. Cokoliv, co na chvíli přinese úlevu.
V tu chvíli už člověk nehledá nejlepší řešení. Hledá hlavně způsob, jak zastavit strach, který právě cítí. A právě tehdy mohou vzniknout chyby, jejichž následky bude řešit ještě dlouho.
Z naší praxe známe situace, kdy si k nám člověk sedne a položí na stůl všechny dokumenty, které doma našel. Dopisy od exekutorů, upomínky, smlouvy, výpisy z účtu. Někdo je má pečlivě založené v deskách. Jiný přinese několik obálek, které ještě neměl odvahu ani otevřít. A pak často přijde věta: „Já už se v tom vůbec nevyznám. Nevím, co mám řešit dřív. Už chci mít klid.“
V tu chvíli je vidět, jak je člověk z celé situace unavený. Chce, aby přestaly chodit dopisy, aby se nemusel bát každého zazvonění telefonu a aby večer nemusel znovu přemýšlet, komu tento měsíc zaplatí a komu už ne. Právě touha mít co nejrychleji alespoň chvíli klid může vést k rozhodnutím, která později přinesou další problémy.
Člověk slíbí exekutorovi splátku, kterou jeho rozpočet neunese. Pošle peníze na jednu exekuci, ale potom mu nezbývá na nájem, energie nebo jiný důležitý závazek. Někdy sáhne po další půjčce, protože si řekne: „Zaplatím exekuci a potom už budu mít pokoj.“ Jenže místo jednoho problému může za několik měsíců řešit problém nový a větší.
Proto se v takové chvíli někdy vůbec nezačínáme bavit o tom, kde rychle sehnat další peníze. Nejdříve všechny papíry položíme na stůl a snažíme se zjistit: Kolik skutečně dlužíme? Komu? Co přesně exekutor vymáhá? Kolik už bylo zaplaceno a kolik ještě zbývá? Je to jediná exekuce, nebo existují další? Máme vedle nich ještě půjčky, kreditní karty, nedoplatky nebo jiné závazky? A kolik jsme vůbec schopni měsíčně platit, aniž bychom si museli znovu půjčit na nájem, energie nebo jídlo?
Najednou před sebou nemáme neurčitý strach z toho, „co všechno se může stát“. Máme konkrétní dokumenty, částky a problémy, které lze začít jeden po druhém řešit.
Jednou z myšlenek, se kterou se u lidí v exekuci setkáváme, je: „Už je to u exekutora. Teď už stejně nemá cenu nic dělat.“ Člověk může mít pocit, že zahájením exekuce ztratil možnost svou situaci ovlivnit. Přestane se zajímat o dopisy, neví, kolik ještě zbývá zaplatit, a někdy ani přesně neví, kolik exekucí vlastně má. Řekne si: „Stejně mi budou strhávat peníze, možná mi vezmou auto, tak co ještě můžu řešit?“
Jenže právě v této chvíli má smysl zjistit, jak jeho situace skutečně vypadá. Ne proto, že bychom mohli slíbit, že exekuce jednoduše zmizí. Ale proto, že ne každý člověk v exekuci potřebuje stejné řešení.
Představme si dva lidi, kteří k nám přijdou se stejnou větou:
„Mám exekuci a potřebuji poradit, co mám dělat.“
První člověk má jednu exekuci. Má pravidelný příjem, běžné výdaje domácnosti zvládá a další významné dluhy nemá. Potřebuje především zjistit, kolik přesně zbývá uhradit a jaké jsou jeho reálné finanční možnosti. V takové situaci může být problém zvládnutelný samostatně.
Druhý člověk také začne větou: „Potřebuji vyřešit exekuci.“ Postupně ale zjistíme, že jich má několik. K tomu dvě půjčky, kreditní kartu a další závazek, který zatím do exekuce ani nedospěl. Ze mzdy už probíhají srážky a z peněz, které mu zůstanou, se snaží platit ostatní věřitele. Každý měsíc tak stojí před stejnou otázkou: Zaplatím nájem? Půjčku? Energie? Nebo pošlu peníze na další dluh, aby se také nezačal vymáhat?
Někdy už žádná správná odpověď neexistuje, protože na všechno jednoduše peníze nestačí. V takovém případě bychom člověku příliš nepomohli, kdybychom se soustředili pouze na jednu exekuci a řekli: „Tady nastavíme splátku a máme vyřešeno.“ Nemáme. Možná jsme vyřešili jeden řádek v seznamu závazků, ale nevyřešili jsme skutečný problém člověka.
V praxi se setkáváme i s tím, že člověk přijde řešit konkrétní dopis od exekutora. Když ale společně začneme dávat dohromady všechny závazky, může se ukázat, že samotná exekuce je pouze jednou částí mnohem většího problému. Na stole postupně přibývají další smlouvy, upomínky a splátky. A najednou už otázka nezní: „Jak zaplatím tuto exekuci?“ Ale: „Je vůbec reálné, abych všechny svoje dluhy tímto způsobem dlouhodobě zvládal?“
Právě proto se snažíme nedívat pouze na dokument, se kterým člověk přišel. Potřebujeme znát jeho příjmy, nezbytné výdaje, počet a stav závazků, případné další exekuce i to, kolik je skutečně schopen měsíčně zvládnout. Někdy z toho vyjde, že konkrétní exekuci lze při současných příjmech řešit samostatně.
Jindy zjistíme, že člověk už několik let pouze přelévá peníze z jednoho dluhu do druhého, platí jednu splátku na úkor jiné a jeho celková situace se nelepší. Potom už má smysl uvažovat o komplexnějším řešení a podle konkrétní situace posoudit například i možnost oddlužení.
Proto neexistuje jedna univerzální rada pro každého člověka v exekuci. Ne každá exekuce znamená oddlužení. Ne každou situaci ale vyřeší další splátkový kalendář. Nejdříve potřebujeme zjistit, co se skutečně děje. Teprve potom má smysl hledat cestu dál.
A právě některé chyby mohou člověku tuto cestu zbytečně komplikovat. Podíváme se proto na to, proč není dobré ignorovat dopisy, co může znamenat nereálný příslib splátek, proč dobrovolné placení nemusí automaticky zastavit další průběh exekuce a proč může být další půjčka místo řešení začátkem nového problému.
První krok při exekuci nemusí znamenat, že zítra dokážeme zaplatit celý dluh. Někdy je prvním a nejdůležitějším krokem otevřít obálku, položit všechny závazky na jeden stůl a zjistit, co je možné skutečně řešit.
A když už člověk zná skutečný stav, strach nemusí rozhodovat za něj. Může začít rozhodovat podle faktů.
